Naděje umírá poslední

Dny se rychle krátí...

7. listopadu 2013 v 16:22 | Michaelius |  voda,sníh,hory,země

Před chvíli jsem přečetl editorial časopisu phoenix a to skoro vůbec nečtu, ale tentokrát mě článek zaujal, jak vystihuje krásu přírody a duše živých i mrtvých.



Dny se rychle krátí, slunečního svitu ubývá a nám se do duše zvolna vkrádá zvláštní smutek jako kdyby s posledními paprsky a ranním švitořením ptáků mizela i naše touha po životě, tvořivost a inspirace, a jejich místo zaujaly odevzdanost, lítost a tesklá melanchonie. Tento pocit ještě narůstá kolem Dušiček, kdy většina z nás otevírá v srdcích zámky k tajným dvířkám, za nimž se zas a znovu odvíjí obrazy našeho života prosycené radostí a láskou, které umí vykouzlit jen milovaná bytost. Tou dobou vzpomínáme na své blízké, kteří již odešli za Světlem, přehráváme si vduchu jejich úsměvy, gesta a doteky, připomínáme si slova plná porozumění a něhy, vzácné okamžiky blízkosti i nápady, jež nás dokázali rozesmát. Vzpomínáme a v srdci cítíme divnou tíseň, leckdy je nám skoro až do pláče, ale napadlo nás někdy, že jsme to spíš my, kdo je politování? Zkusme si nyní představit pohled ,,z druhé strany". Jak nás vidí naši milovaní, kteří překročili onen tajuplný horizont oddělující dva různé světy? Co cítí a jak vnímají naše touhy, bolesti a pohnutky? V místech kde již neexistuje zemská tíže, zbaveni pout a závislostí, které si zde kdysi, během své lidské pouti vytvořili, a obdařeni jasnozřivým vědomím…
Jak tyto bytosti shlížejí na nás , kteří se ohýbáme až k zemi pod vahou strachu, předsudků a věčných stereotypů - v domnění, že právě tudy vede cesta do stavu, jenž nazýváme štěstím. A zatímco tiše truchlíme při představách všeho, co jsme jejich odchodem ztratili, truchlí oni nad naším sobectvím a malomyslností, které nás nutí činit sebe středem svého pozemského vesmíru. Zároveň však pociťují lásku a odpuštění, neboť již dobře vědí, že všechny tyto útrapy jsou jen dalším pomyslným schůdkem na stezce vedoucí do stavu skutečné blaženosti. Do stavu, kde není čas ani prostor, kde se myšlenky prolínají s činy a dříve neviditelný svět nabývá jasných obrysů. To oni by nás měli utěšovat, chlácholit a povzbuzovat v okamžicích naší slabosti, měli by nás sevřít do náruče a dát nám prožít pocit naprostého bezpečí, nikoli naopak… A právě dušičky mohou posloužit jako nádherná příležitost k tomu, abychom jim dopřáli sluchu a svá srdce otevřeli dokořán. V tento den se naše světy téměř dotýkají a bylo by škoda toho nevyužít. Proto až se vydáme na hřbitov zapálit svíčku za drahé zesnulé, zanechme doma lítost a žal a naplňme svá srdce až po okraj radostí a vděkem. Vždyť neodešli nikam do nenávratna, jen postoupili o několik stupínků na své pouti ke hvězdám. Jejich duše ted září napříč temnotou a hvězdná pel se zlehka snáší do srdcí těch, kdo jsou ochotni otevřít oči a naslouchat….

K závěru mě napadla otázka, je silnější smutek nebo veselost? Na oboje určitě pomáhá chtivost nebo touha, je vlastně silnější chtivost nebo touha? Kdo si myslí že veselost je silnější, má pravdu. Ale kdo si myslí že je silnější je chtivost, je na částečném omylu, nejsilnější jsou dohromady.
"Neboť všechno, co je ve světě, po čem dychtí člověk a co chtějí jeho oči a na čem si v životě zakládá, není z Otce, ale ze světa. A svět pomíjí i jeho chtivost; kdo však činí vůli všemocnou, zůstává na věky."
Avšak chtivost sama o sobě je hříšná a často je používána jako výmluva pro následný hřích. INU, lidská cesta do pekla je dlážděna s dobrými úmysli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama