Naděje umírá poslední

Jak žít, mít naději, přežít, nebo zemřít?

1. října 2013 v 16:00

Jak žít, mít naději, přežít, nebo zemřít?

Snad každý se zabýval myšlenkou o životě, přišli jste na to o čem život je? Nebo ne? Přežíváte snad? Nebo jste už zemřeli? Jak málo lidí vydrží s nadějí až do konce, jak může naděje vydržet? PŘECE OD TOHO NADĚJE JE! Snad si nekoupíte automobil, aniž byste věřili v naději že vám bude dobře sloužit,že se vám líbí a že jste prostě udělali dobře. Hýbou tím snad city? Už se vám stalo, že se pro něco nadchnete, ale po nějakém čase nadšení spadne, zklame te se, zklame vás to nebo někdo a pak se vám zdá že už nemáte naději? A nebo vás něco či někdo nezaujme, ale po nějaké době vás překvapí? JE TO V NÁS VŠECH! Že by naděje nebo láska, či touha nebo chtivost nebo dokonce dobrodružství






VAROVÁNÍ: Tento článek není vhodný pro mladistvé, pro negativisty a lidi s moc velkým egem :-D

JE TO V NÁS VŠECH! Že by naděje nebo láska, či touha nebo chtivost nebo dokonce dobrodružství?...

No jasně, bude to touha žít, poznat, vědět, učit se a milovat J Tento článek je velmi dlouhý, proto pokud vás zrovna nějaká část otázek nezaujmula nebo neradi čtete, můžete to udělat jako občas já. Podívat se na článek a přejet ho jedním okem a pokud aspoň trošičku vás něco zaumulo, přečtete si odstavec nebo díl se žlutým podnadpisem a když vás to zaume, čtete další a kdo ví třeba přečtete celý článek. Já vlastně velmi rád čtu věci který mě zaujmou. Nedávno kniha Cesta Pravého muže od David Deida, nebo Cesta Vásně, také David deida, pro ženy je dobrá kniha když jde o muže od David Deida, dále časopis Phoenix, knihy s názvem Tajemství a další…


ČLOVĚK A ŽIVOT ?

Naše Inteligence mi zaručuje vyrovnanost mysli a kompletní disciplína smyslů se nazývá sebeovládání. Tolerance znamená trpělivé zvládání neštěstí a trvalosti nastává tehdy, když osoba ovládne svůj jazyk a genitálie. Největší dobročinností je vzdát se jakékoliv agrese vůči ostatním a zřeknutím se hmotné žádostivosti je považováno za skutečné odříkání. Hrdinství znamená ovládnout tentenci užívat si hmotný svět a realita znamená vidět Nejvyšší Božskou osobu všude a ve všem. Pravděmluvnost znamená říkat pravdu potěšujícím způsobem a čistota je odpoutanost od plodonosných karmických činností. Pravé bohatství pro lidské bytosti je následování duchovního a životního zákona, a já, Nejvyšší Božská Osoba, jsem Obětí. Posvátnou odměnou je oddanost dochovnímu učiteli za účelem získání duchovních instrukcí a největší hmotnou silou je Pranayama, ovládnutí dechu.

O ŽIVOTĚ

Život si utváříme sami. Všichni sní o krásném životě, o životě snů. O štastné budoucnosti. Ale nejlepší život nebo budoucnost je ta, kterou si štastně vytvoříme sami. Život je vlastně karetní hra, všichni hrajou spolu, ale přitom jsou proti sobě, podobá se to rvačce v zaplivaném baru a když tě povalej dolů je lepší se hned postavit na nohy.
Proč nenecháme těch šarvátek a nepomáháme si? Svět by vypadal jinak, vesele a štastně, ale byla by to nuda! Všichni by to po čase zavrhli, byla by to pohroma! Proto ta nepřátelnost, černý humor, ironie, i třeba negativismus, moc flegmatismu ( jako že tu nejseš - nemusíš teda existovat!) , ale tím se právě ničíme. Léta hledám účinnost negativismu a pozitivismu, účinější je pozitivismus ale s dalšíma vlastnostma, především s láskou, chtivostí, odvážlivostí a vytrvalostí… Nikdo přece nechce být zraněn ani v šarvátce a na to je potřeba důvěra.
Ale potom jeden toho negativního nechá a bude preferovat pozitivní, další se přidá, k jednomu dobrému skutku se přidá další dobrý skutek a další a další… Je ale těžké udělat první krok (velké město se buduje mnoho let), lidi se bojí změní, neznámého, když už chceme změnu k lepšímu, tak je jasné že tu změnu k lepšímu musíme hledat, a tak ji určitě budeme mít. Každý by chtěl změnit svět…
Dělej to co je nezbytné,
Dělej to co je možné,
a potom budeš dělat i to co je nemožné.

NADĚJE

Můžete dokázat velké věci, když budete chtít, snažit se a jít za tím. Příkladem je Will Smith, který začal rapovat na ulici, v šestnásti světovým djjem a ve dvaceti procestuje svět a má další a další úspěchy. Nebo třeba můj fanda je Steven Seagal, v 7 letech začal dělat aikido a zažral se toho tolik , že v sedmnásti odcestoval do Japonska, kde se naučil mnoho věcí ohledně boje. Je i hudebník a režisér. Nebo třeba Aneta Langerová, v šesti klavír, v osmi kytara, ve čtrnácti součástí kapeli a v osmnácti vítěz soutěže česko hledá superstar a furt hitově zpívá. Naději máme určitě všichni co budou chtít, vše začíná myšlenkou a myšlenkou tedy štastnou myšlenkou to musí končit.

Naděje není to přesvědšení ,že něco dobře dopadne,
Ale jistota,
že má něco smysl - bez ohledu na to , jak to dopadne.
(Václav Havel)

Život je vlastně karetní hra, všichni jsou spolu, ale hrajou proti sobě. Lidé často přemýšlí o životě, o minulosti, budoucnosti, ale málokdo žije právě teď v přítomném okamžiku. Že by náhoda? Náhody neexistují, jsou tu jen proměnlivé skutky, které vytvářejí lidé.
Nebo snad překážky? Sami si stavíme překážky, protože kdyby nebylo překážek, nebyli bysme tím, kým jsme, nebyli bysme tam, kde jsme teď, nabyli bysme pak lepší. Potom tedy s každým, s kým se potkám, mě v něčem předčí, tak se od něj učím.

















PŘEKONEJ SEBE… ŽE BY CITY…

Překonej sebe, vznes modlidbu za sílu a sebe, za to dobré a za všechny co trpí a pak překonej sebe. Měj víru a naději ve svůj cíl a tím i dosáhneš svého cíle. Dělej to co tě baví a co tě naplňuje (s ohledem na ostatní) , věř ve svou cestu a dojdeš tam. Pudeš-li po své cestě k cíli, když víš, věříš a vytrváš.
V tom okamžiku, kdy přeneseme něčí trápení na sebe, tak v tom okamžiku se staneme bohy. I když za podmínek k řešení a neutralizace konkrétního trápení.
Ale v okamžiku, kdy předáme břemeno trápení na druhé, tak v tom okamžiku se staneme otroky.

Milujeme a nenávidíme,
Nenávidíme a pak milujeme,
Je zvláštní jak tyto vlastnosti jsou tak odlišné,
Ale přesto mají k sobě tak blízko.
Když se ohlédnete, říkáte si toto jsem mohl udělat líp, někteří řeknou tohle jsem mohl udělat horší, ale neudělal. Sledovat minulost a číst dobré a spíš špatné reakce sebe, nemá cenu, pokud z toho neuděláte lepší budoucnost která stojí v přítomnosti. Koneckonců na některé věci musí mít člověk odvahu, někdy musí přeprat sám sebe… Vše v životě si je tak podobné, vše je tak propojené, už když se podíváte na průmysl evropských zemí. Ale z hlediska jedince, určité věci a zážitky, z poslechu určité skladby si vzpomenete na zážitek s nimž spojený, nějakou událost a jste zaskočeni, ochromeni, ale co když je to znamení, že ten moment máte překonat a převést ho do přítomnosti k dobrému účelu. S určitými pohyby či doteky přijde vzpomínka spojená se zážitkem z minulosti, kterou jste ani nechtěli a to právě se musí přesměrovat v účel přítomnosti (Nedávno jsem slyšel hudbu při níž jsem s jednou slečnou s kterou jsem měl pletky tancoval, slyšel jsem tu hudbu při mých pochybách o slečně s kterou jsem zrovna jel autem a teprve teď mi došlo že to bylo znamení, ne abych s ní tancoval v autě, ale abych k ní neměl pohyby, aby mi bylo tak dobře s ní v autě jako při tanci s hudbou a slečnou před tím)
Někteří lidi nedělají chyby, protože se nikdy nepokusili dělat něco, co stojí za to.
Johann Wolfgang won Goete

CO ZASEJEME, TO SKLIDÍME

Ponechme druhým svobodu, abychom ji sami dostali. Toto by mělo platit, ale ruku na srdce: kolik lidí to dodržuje? Neomezeně svobodní jsme jako duch - duše. V těle je nutná spolupráce jednoho s druhým. Nejsme pouhým tělem. Tělo je naše vozítko. Ale i o ně je nutno se dobře starat, aby nám sloužilo.
Berme druhé takové, jací jsou. Ano, ale pokud chceme na druhých něco změnit a sami změny u sebe odmítáme, nejsme v souladu sami se sebou. A proč bychom měli na druhých něco měnit, je to přece jejich svobodná volba, jací jsou. Změny přicházejí vždy zevnitř. Můžeme být svým příkladem impulzem ke změně.
Mějme pochopení pro druhé - jsme, byli jsme nebo budeme jako oni. Snažme se vcítit, jednejme tak, jak bychom chtěli, aby bylo jednáno s námi. Podejme ruku a přijměme tu nabízenou. Udržujme rovnováhu mezi braním a dáváním. Je to zlatá střední cesta, vyrovnání misek vah. V harmonii ducha, mysli a zdraví. Mít otevřené srdce, umět projevit emoce není slabost, je to síla.
Důvěřujme, že vše, co přichází, je nám přínosem. Důvěra, takové hezké slovo, že? Taková vyzařující blízkost. Otevření. Důvěru přijímáme i dáváme. Tedy - měli bychom. Především sami sobě. Tomu, co v sobě nosíme. Své intuici, vnitřnímu cítění, svému vyššímu Já. Jsme-li upřímní k sobě i k druhým. Umíme-li se otevřít. Jsme tu každý sám za sebe. Ale také jsme propojeni. Jako řetěz. I ten mívá své články otevřené. Jinak by nešly spojit. A v každém z nich se skrývá nesmírné množství životů - důvěra v život... Nejen v této hmotné iluzi, v této hře. Nevíme, kolik nám zbývá času do konce této hry, ale pravidla jsou daná. Co zasejeme, to sklízíme...

VZTAHY JSOU JAKO KVĚTINY

Dnešní vztahy naopak potvrzují starou pravdu, že bez Boha v srdci vztah natrvalo nenachází živnou půdu, na níž by mohl růst a prospívat. Mnozí lidi tomu nevěří, avšak i oni reagují na oblibu, na povzbuzování. Máte-li ve svém srci boha, máte i těch nejobtížnějších situacích sílu uvažovat pozitivně o svém vztahu, představit si řešení nebo východisko, a proto jste schopni se svým partnerem srdečně mluvit. Bůh je živnou půdou, na které celá vaše budoucnost a tedy taky váš vztah, může plně rozkvést. Bůh je ten nehybný pól, o který se vy a váš partner můžete opřít, když život kolem vás bouří. Bůh je důvěra, která i v té největší tmě dává světlu zářit, která vám dává sílu věřit ve štastnou budoucnost. Rovnice totiž není, že věřit - znamená nic nevědět, nýbrž spíše věřit - znamená vědět, že bůh jako váš věrný přítel, zařídí všechno tak, že vše nakonec pro vás skončí dobře. Usnadněte si to a pevně věřte tomuto výroku i kdyby život kolem ubíhal v sebemenších kotrmelcích. Ale POZOR, nemůžete úplně chtít, aby bůh dělal vše za vás.Když také trochu přiložíte ruce k dílu i učením rozdávat lásku, určitě uvěříte, když budete pořád trvat na svém cíli a pak budte dobré mysli.
I když někdy věci nevyjdou tak jak chcete, i když se ostatní chovají jinak než byste si přáli, vždycky se já budu chovat s láskou v srdci.

NALEZENÍ SEBE A SEBEOCENĚNÍ

Bůh ve vás, kterého vyhledáváte a se kterým máte kontakt, vás obdarovává ještě něčím nesmírně důležitým: naleznete-li Boha v sobě, naleznete pravé Já. Všechny představy, které jste vytvořili na různých stupních svého vývoje , jsou pomíjivé. Vy nejste vaše tělo, které se nejen od života k životu, nýbrž také v průběhu každého života mění. Vy nejste to já nerozhodně se potácející kupředu. Vy také nejste vaše mysl, která vždy znovu svým neklidem vámi otřásá. Tímto vším nejste, nýbrž toto vše máte, aby vám to pomohlo vás, vaše skutečné Já nalézt a být si to vědomi. Toto Já, toto neproměnné jsoucno, to jste vy. Všichni ostatní jsou jen nástroje.
Námasmaranou (opakováním Božího jména), meditací a modlidbou nebo každodenním rozmlouváním s Bohem (nebo vyššími silami) odhalíte své Já, svůj pravý cíl. Čím víc své Já odhalíte neboli osvobodíte od všeho, co zakrývá jeho záři, čím větší prostor mu poskytnete, aby se ve vás rozvinulo, tím větší vědomí vlatní ceny získáte.To je pro každý vztah rozhodující, neboť chybějící sebeocenění je důležitou příčinou toho, že vaše vztahy jsou špatné a tak často končí rozchodem. To přirozeně poznali i terapeuti a nabízejí proto výcvik k sebeoceňování což zčásti vůbec není tak špatné. Lečí však nemoc v jejich symptonech, a ne v jejich kořenech - v jejím jádru, lépe řečeno nelečí Já! Pořád platí pravidlo, že ten, kdo není v kontaktu se svým Já, nemůže rozvinout opravdový pocit vlastní hodnoty. Může působit sice sebejistě, ale při první těžší zkoušce se ukáže, že sebejistota byl jen tenký škraloup. Jak také může být někdo sebejistý, když si není jistý svým Já? Teprve když vstoupí do bezpečného kontaktu se svým Já, získá vědomí vlastní ceny, které je schopno odolávat i silnějším zkouškám.
Můžeme nyní namítnout, že jste poznali lidi, kterí nemají vůbec žádnou víru, ale jsou velmi sebejistí. Vyvstává ovšem otázka, zda opravdu takový jsou, zda jejich vnitřní síla pochází z bytostného základu Já nebo z majetnické podstaty jejich schopností. Mnozí totiž budují svou sebejistotu na tom, že se vždy znovu vnitřně ujištují, že jsou někdo, vždyť přece tak mnoho vykonali. Takový pocit vlatní ceny je velice křehký. Zaprvé vás dělá závislími na světě a jeho neustálém kolísání a za druhé jste závislí na úspěchu. Chybí-li, pocit vlastní ceny, často zmizí jako sníh na slunci. Proto nikdy nebudujte vlastní ocenění na výkonnosti. Výkon často jen víc nafukuje vaše ego, místo toho, aby vás přivedl do kontaktu s vaším Já. Pravé pochopení vlastní ceny, které vyrůstá z kontaktu s Já, je neotřesitelné. Nestaví na úspěchu, nýbrž vyznačuje se právě tím, že zůstává úspěchem i neúspěchem nedotčeno.
A tento pocit vlastní ceny je důležitou oporou pro váš vztah. Podmiňuje vaši mírnost, váš klid, vaše vyzařování, které zřetelně vychází z vašeho nitra.

NEPŘETĚŽUJTE EGO SVÉ ANI PARTNERA

Kdo zrealizoval toto pochopení vlastní ceny, jeho vztah je vždy pozitivní, vždy požehnaný. Toto požehnání se projevuje například v tom, že svého partnera nepřetěžujeme požadavky, které byste rádi viděli splněné, protože se domníváte, že vnějším uznáním svého partnera sami získáte na ceně. Proč však byste měli chtít skrze něho zvětšovat svou vážnost, když jste se sebou spokojeni? Proč byste měli z ustavičného strachu ze zranění a zklamání vnitřně držet stranou svého vztahu, když spočíváte sami sobě? Co by vám mělo bránit v tom, abyste se ze srdce věnovali svému partnerovi? Kdo nemá svůj střed v sobě, přenáší ho na svého partnera a neodvratně ho tím zatěžuje. Nároky našeho ega často přetěžují vztah do té míry, až ho rozbijí. Naproti tomu vědomí vlastní ceny dává manželství základnu a jistotu, která všechno zvládne.
Když se zahledíte do nitra, zkonstatujete, že váš partnerský vztah je štastný, ale vy však nejste ani trpěliví, ani zvlášť klidní, ani nevyzařujete z hloubky vycházející spokojenost. Nejste v těsném kontaktu se svým Já, ani se necítíte velmi jistými, když nevěříte sobě, svému Já, své intuici. Co v této situaci můžete dělat? Radujte se. Ano, radujte se, neboť máte všechno. Máte vztah a zjišťujete, že můžete umocnit kontakt se svým Já a že všechny prostředky k tomu máte v ruce. Opakujte jméno Pána, když se cítíte nejistými (a jindy také), meditujte a proste Boha (vesmír, vyšší bytosti, nebo Budhu či v co věříte) aby vám pomohl nalézt svou cestu. Jděte s Bohem a vaše partnerství půjde s vámi. Opravdu to funguje, i když to zrovna nemusí být Bůh, meditace, může jít jenom o prosté odpuštění nebo vděčnost, tím že vyjádříte v duchu či nahlas pomoc nebo poděkování. Nedávno jsem se ztratil, nebyl jsem úlně v kontaktu se svým Já, v případě neúspěšné meditace, jsem přešel ke krátké modlidbě a vděk za dobré i špatné, poté mi bylo aspoň líp. I když jsem si to nepřipustil, dodalo mi to trochu síly ale stejně jsem se ztrácel ve vlastních citech, které bohužel převažovali ty negativní a otázek bylo víc než odpovědí, i když se jedná o partnerku nebo jiného blízkého člověka, tak stejně musíte vy sami jakož ti i já poznat sám sebe, svým Já, být sám sebou a nebát se ani sám sebe nebo zklamání ze sebe, či jiného. Potom potřebný krok jsem udělal už sám, Já.

NĚKTEŘÍ ŘÍKAJÍ ,,ZAČNU ZÍTRA" … KAŽDÝ DEN
OSTATNÍ CHÁPOU, ŽE CO UDĚLÁŠ DNES, TÍM BUDEŠ ZÍTRA.














Z JINÉHO POHLEDU

Od někoho jsem slyšel, že mu to připomíná co je podstata života?...
JE TO DAR, KDYŽ MŮŽEME PROŽÍT DEN S LIDMA CO MILUJETE.

Když žená říká nech mě, neotravuj, může to tak být ale když přitom poznáte že chováním říká pokračuj, chci tě, tak máte dvě možnosti, buď pokračovat i kdybyste přitom měli zemřít (risk je zisk) nebo se na ženu vykašlat, stáhnout se, nechat ji jít a pokračovat ve své cestě poslání. Ovšem životní cesty mezi mužem a ženou jsou nevyzpytatelné.
To je ta chyba, kterou dělá většina mužů, včetně mě. Nedokončíme to. Dotáhnout to do konce je těžké, složité, pokud to je v rozporu s naším posláním ať se to týká manželství, lásky, sexu, nebo pouze společně stráveného času. Snažit se žít až do konce. Dotáhnout do konce, snažit se mít partnerku, rodinu, bydlení, být lepší a mít lepší život a každodenní prožitky, který budou stát za vzpomínání, až budete umírat, tak si vzpomene že jste za něco žili a žili co nejlíp a nejšťastněji. Že jste si splnili sny, že jste splnili sny jiným lidem…
Lidi co žijou materiálně, vás ale změní k lepšímu, když si uvědomíte jestli tak chcete žít taky nebo ne, nebo podle těch co žijou jak duchovně tak materiálně. Materiálně smýšlející člověk, jako třeba žena si vše vybírají podle svého seznamu, peníze nad charakter, majetný, pohledný, svalnatý… Ale třeba materialistycký muž má třeba ženu jenom na sex, ale až potom co získal na majetku i kdyby šel přes mrtvoly. Takové lidi nemám rád, nehledě na to že většina těchto smýšlejících lidí jsou egoistycky nafoukaný muži nebo ženy, založený na úspěchu na velkém sebeocenění, který ani není pořádně stabilní.
Na penězích moc záleží, ale na charakteru záleží víc.
Říkám si, dobře, udělal jsem nějaké chyby, ale nejsem dokonalej, každej člověk udělá nějakou tu chybu, chybama se učíme, ale nesmíme chybovat často a opakovaně. I když 2x starší chlap než já může udělat víc jak 2x víc chyb než já a to mi je teprve dvacet pět, neměl bych ho dohánět a nejsem jako on i když každý chybuje, tak ho nedoženu, protože jsem lepší než on. A až mi bude 2x víc jak mi je ted, budu mnohem a mnohem lepší a mnohem a mnohem mín chybovačnej než tomu 2x staršímu chlapovi. Nehledám dokonalost, protože dokonalí člověk neexistuje.
Sledovat jak máte málo věcí, ke své potřebě, nebo spíš k tomu abyste byli lepší, je hrozné. Ale umění života je si vystačit s tím co máte, být s tím spokojeni, i když trochu pracujete na svém zlepšení.

JACÍ JSOU LIDÉ?

Potkávám lidi, kteří se tvářejí jako kamarádi,ale urvou mi ruce pro korunu, nebo proto když odemne něco chtějí. A pak jsou lidi kteří mě považujou za dobrého člověka o chovají se ke mně s rozvahou a úctou. Třeba u žen, když ženě budete vzdorovat s nenávistí, neustojí te to, ale pokud budete ironicky vzdorovat s láskou, tak už to je něco snesitelnějšího. Využívám všechny šance, většinou, ale někdy se člověk musí zastavit a poohlídnout se, stejně tak si říkám co asi je pravda. Říkám si, to nedokážu, když vidim jak velký úkol předemnou stojí, ale stejně a dvakrát víc si říkám že to dokážu, říkám si, co asi mám udělat, když mě něco štve, můžu pak být agresivní a zarazit to co mě štve (v rámci zákona vesmíru miluj vše, všude a vždy) a zajímavé pak pozorovat následky, nebo si vzít to co chci, pokud to není v rozporu se zákonem vesmíru (Cti svobodu a svobodnou vůli člověka). Ale je toto těžké dodržet pokud se to týká žen. I když ženy nelžou i když říkají co cítí i přesto všechno by se muž měl řídit svou intuicí, svým srdcem i kdyby to bylo v rozporu se všemi možnými zákony.
Protože když jsem se naposled neřídil svou intuicí a spíše jsem se zařídil podle rozumu nebo vůle, tak jsem na to tvrdě doplatil. NA CO JSOU NAČTENÉ INFORMACE, KDYŽ JE ANI NEDOVEDEME UVÉST DO PRAXE? Většinou si něco myslíme o člověku, ale to co si o něm myslíme, je většinou úplnej nesmysl a je to pak úplně jinak.
Mnoho a mnoho citátů a moudrosti může být přečteno a posláno dál po mnoho generací, ale pokud si z toho nevezme člověk to důležité co to vystihuje a nepřevede to do skutečného světa, do svého života v praxi, pak jsou to jen prázdná slova.

KDYŽ OTÁZKY VYMAŽOU ODPOVĚDI

Při nedávném zklamání (ze sebe), kdy jsem nedokázal jedinou kladnou věc ohledně žen ale i lidí obecně (i když mě vedl můj anděl nebo ten nademnou - děkuji ti), mě napadalo spoustu otázek. I v prosazení cíle u ostatních lidí jsem neuspěl, ale to jsem si odpustil k blahu obecnému.
Mnoho lidí říká, užívej si dokud to jde, jsi mladý, nebo teda žij teď naplno.
Ale Co je to platné, když člověk žije naplno, plnými doušky,
když stejně není štastnej, naplněnej štěštím a blahem.

Otázky mě začaly dost pronásledovat. Třeba proč jsem tady a ted? To napadne snad každýho člověka, co kdy nějak žije. Mám další šanci u dívky, co se mi líbí i když šance je nulová? Předstírá to nebo je to skutečné? Kde je vlastně pravda? A co bych měl změnit a udělat? Ztratil jsem se snad? ANO, vlastně jsem se ztratil. Pochyboval jsem o cestě, jako Alenka v říši Divů. Je snad tohle co chci? A ani v citech, mám se cítit uraženě, zamilován, nenáviděn, znuděn či otráven nebo teda zklamanej, nebo i šťastně?? Po dlouhých měsících bez zamilovanosti a nenávisti je potom obtížné milovat a nenávidět. Až je to neobyčejně zvláštní.
Ale pokud se člověk nevyzná ve svých citech, je to špatné pro něj i pro okolí. Člověk si pak říká, že tady nechtěl být, stačí krok a je na druhé straně světa. Když jsem se nevyznal ve svých citech, tak jsem se vlatně ztratil. Třeba lásku nenajdeš jen tak, když se ztratim ve tmě, tím krutým, zklamáním sám ze sebe, poté co zase objevíš sebe a své city, najdeš se, najdeš sebe a první bod co jsem nalezl, toho se držím, byla tím láska, zamilovanost,to je to pravé. Samozřejmě, že svoje poslání musíte znát i líp než sám sebe.Svůj cíl, svůj chtíč. Když uděláte chybu a potom druhou a třetí, je to, jakoby, vás sváděla žena a vy jste ji odmítli a potom vás sváděla druhá žena a vy jste podlehl, bohužel té nesprávné a na to škaredě doplatíte,velkou cenou, jako by vás sedm krát provrtali olovem a pohřbili. Taková temnota a bolest. Jakoby všechno co jsem přečetl a prožil bylo úplně k "prdu". Někdy nesmíte váhat, ale někdy váhat musíte a je to obtížné zjistit kdy. Jak se dá důvěřovat když vás jeden člověk nezklame a druhý zklame? Jak se dá překonat překážka, kdy v jedné situaci odoláte pokušení a ve stejné druhé situaci pokušení neodoláte?

Vlastně předkládám pravdu a přitom žiju lží, aniž bych o tom něco věděl. Připadá mi, že žiju v jedné pravdě a druhou popírám. Až na to, že mi to nikdo neřekne, nikdo neporadí, musim na to přít sám a poznání posílat dál. Omyl! Vlastně pravda je opakem. Ale kdo se pak má vyznat v pravdě?
Jedna pravda je mít pohled z jiného úhlu, pomáhat druhým, s nadhledem.
Druhou pravdou je jít stejně se stereotypníma nebo nudnými lidma (i když jsem taky občas nudnej) a jednat jako oni, ale pokud vidíte jiné pohledy situací, zákony a principy, tak proč se snižovat k takovým lidem? Ale asi je to jenom můj názor.
Ten kdo chce porozumět, si najde cestu.
I když třeba většina žen nerozumí, ale cítí, ať už špatně nebo dobře, tak je dobré jim rozumět přes lásku, porozumění a trpělivost. Rozumět náladám ženy je umění. Proč se nakonec směje i člověk vlastní blbosti se slzami v očích?

ŘEKL BYCH…

Řekl bych, že si za to může člověk sám, jako z pohledu muže, že je hybnou silou, vytváří příčinu i následek. Ale z pohledu ženy, by žena řekla, že je hybnou silou ona, ona manipuluje mužem. Pokud jsou zodpovědni za sebe, v opačném případě to muž svede na ženu a žena na muže. Pokud zastanu neutrální názor, tak mě napadne že vlastně hybnou silou je muž i žena. Po tisíciletích se vytváří partnerství mezi mužem a ženou.
Ale dnes můžem mluvit o rovnoprávnosti, kterou máme. A kde máme rovnoprávnost v tom, že třeba na diskotéce, zastávají ženy, ve věci zdarma vstupu do baru/klubu a ještě k tomu drink zdarma?... Oproti tomu že muži si to platí. Kde máme rovnoprávnost ve věci ženy na mateřské dovolené?... Ohledně sociální, finanční a psychycké rovině. A spoustu dalších věcí…
Upřímnost ať už je jakkoli krutá bych zkousnul líp než jakoukoliv přetvářku či lež.
Ale to po lidech přece nemůžu chtít….

Ideální svět, je takový svět který vidíme a žijeme jako šťastně a spojeně vysněně.
Ovšem jsou lidi kteří nechápou a závidí takovému světu, takovému člověku. Avšak poté říkájí, jakožto se to i podobá když vyjdeš ze zapálenho mariuhanového pole :-D
Přiznávám se! Jsem ZHULENEJ! :-D Ale ne trávou… ;-)


Jestli chceš být lepší, smiř se s tím, že budeš považován za blázna a hlupáka ;-DLd
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama