Naděje umírá poslední

Státní svátek 17.11.

16. listopadu 2009 v 11:59 | Michaelius |  Státní Svátky a Svátečné dny
Státní svátek 17.11. , který bude zítra, je dnem boje za svobodu a demokracii, kdy lidé řekli: "Stop utlačování komunisty!" nebo: " Pryč s komunismem!".......




17.11. 1989, jinak O Sametové revoluci

Nazývaná Sametová revoluce, bych nazval spíše jako menší apokalyptický převrat, jelikož to byl zásadní převrat v dějinách České Republiky, ale jmenuje se Sametová, protože to byla revoluce bez krveprolití.




Tvrzení, že 17. listopadu 1989 začala sametová revoluce, je přehnané. Ve skutečnosti v té chvíli začal státní převrat, který proběhl vcelku klidně a bez prolité krve. Účelem řízené operace některých represivních a tajných složek vnitra v koordinaci s některými zahraničními zpravodajskými službami a částí disentu bylo předání moci směrem od KSČ k vnitrostátní a doposud ostrakizované opozici. Podíl "ulice" na těchto změnách byl více dekorační než skutečný. A tato revoluce byla završena 24. 11. 1990 navrácením svobody obcím…
Sametová revoluce (slovensky nežná revolúcia) je označení období změn v Československu mezi 17. listopadem a 29. prosincem roku 1989, které vedly k pádu komunistického režimu a přeměně politického zřízení na demokratické principy. K urychlení změn přispěl rozpad bývalého Východního bloku a narůstající nespokojenost obyvatelstva s ekonomickou a politickou situací v zemi.
Revoluce se označuje názvem "sametová revoluce" pro svůj nenásilný charakter, kdy pro převzetí moci nebylo potřeba použít násilí či ozbrojeného boje. Vyjma událostí ze 17. listopadu, kdy byli studenti napadeni Veřejnou bezpečností, byla revoluce provedena bez násilí a během státního převratu nebyl zmařen jediný život. Název vymyslel český novinář, od kterého se rychle dostal do zahraničních médií a následně i do Československa, kde byl rychle přijat. Termín se pak začal využívat jako synonymum pro revoluce, u kterých je moc získána bez násilí. Využíval se například i pro "revoluci" v Gruzii, která se řadí mezi tzv. "barevné revoluce" a v roce 2003 vedla k pádu prezidenta Eduarda Ševardnadzeho.

Československo se po druhé světové válce dostalo do východní sféry vlivu spadající pod nadvládu Sovětského svazu. Původní představy o demokratickém pokračování státního zřízení se původně zdály opodstatněné. V roce1946 se v Československu konaly volby, které vyhrála Komunistická strana Československa (KSČ) se ziskem 36% hlasů. O dva roky později představy demokratického vývoje vzaly za své, když v roce1948 komunisté uchvátili moc za pomoci státního převratu. Následující roky došlo k upevnění moci a k vykonstruovaným politickým procesům proti politickým oponentům. Společnost byla zastrašována za pomoci stalinistických praktik.


Změna nastala v 60. letech 20. století, kdy došlo k částečnému uvolnění poměrů, které vyústily v Pražské jaro. Období, kdy na krátko došlo k odklonu od tvrdé linie komunismu, se objevila snaha vnést do společnosti prvky demokratického vývoje, oproštění se od minulosti, odsouzení politických procesů a otevření se západu (tzv. socialismus s lidskou tváří). Tyto snahy byly ukončeny vojenskou intervencí vojsk Varšavské dohody, která se odehrála v srpnu roku1968. V následujících letech byl opět navrácen tvrdý komunistický směr, který se označuje jako období normalizace a který byl typický pro většinu období 70. let 20. století.

Ekonomická situace v Československu byla - oproti Polsku či Maďarsku - poměrně dobrá, což zajišťovalo jistou míru blahobytu a tedy stabilitu režimu. Ačkoliv životní úroveň zaostávala za zeměmi západní Evropy, ekonomické potíže nedoléhaly na obyvatelstvo tak silně a nenutily československé dělnictvo k masovým výstupům proti režimu a spojení se s inteligencí. Opozice se tak stále udržovala kolem malé skupiny lidí spojené s Chartou 77 v čele s Václavem Havlem.
V 80. letech docházelo v Československu k postupnému uvolňování poměrů, které umožnily aktivnější vystupování opozice a kritiků režimu. I přes uvolňování poměrů byla situace v Československu zdánlivě stabilizovaná a pevně v rukou vůdců Gustava Husáka a Miloše Jakeše. Většina tehdejších znalců východní Evropy nepředpokládala, že by mohl československý režim v listopadu 1989 padnout. Ve skutečnosti ale mezi vládnoucími silami (které již postrádaly podporu z Moskvy) probíhal boj o moc, zatímco mezi občany rostla nespokojenost.

V širší společnosti Československa, uzavřené vůči okolnímu světu a jeho dění, se v letech 1988-89 uskutečnilo několik do té doby nemyslitelných protivládních demonstrací. Dne 25. března 1988 proběhla tzv. Svíčková demonstrace v Bratislavě. Tentýž rok proběhly demonstrace v Praze: 21. srpna (20. výročí okupace Československa), 28. října (70. výročí vyhlášení samostatného Československa) a 10. prosince (40. výročí vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv) na Škroupově náměstí na Žižkově. Poslední jmenovaná demonstrace byla režimem povolená. Významná událost se stala dne 16. prosince, kdy v 16:00 bylo ukončeno rušení zahraničních rozhlasů na území Československa.

Mezi dny 15. - 20. ledna proběhla série demonstrací u příležitosti 20. výročí úmrtí Jana Palacha, Demonstrace byly policií a lidovými milicemi potlačeny s dosud nevídanou brutalitou a čelní představitelé opozice (např. Václav Havel) byli uvězněni. Pro tyto události se později vžil název Palachův týden. V reakci na postup režimu během Palachova týdne vznikla petiční akce Několik vět. V petiční akci se do 29. června shromáždilo na 40 000 podpisů. Další demonstrace, které byli potlačené, se konaly 21. srpna a 28. října 1989, potom o několik dní později se protesty přesunuly do Teplic, kde během dní 10., 11. a 14. listopadu 1989 došlo k řadě ekologických demonstrací. Jen den před 17. listopadem proběhla studentská demonstrace v Bratislavě Významnou událostí také bylo svatořečení Anežky České dne 12. listopadu v Římě za účasti tisíců českých poutníků.
Příprava a průběh zvratu 17. listopadu

V říjnu 1989 naplánovala organizace Nezávislé studentské sdružení na 17. listopad 1989 pietní akci k 50. výročí uzavření českých vysokých škol nacisty, připojila se i pražská organizace Socialistického svazu mládeže (SSM). Akce byla oficiálně povolena ústředním výborem KSČ a následně i obvodním národním výborem. Organizátoři demonstrace zatím vyzývali zúčastněné, aby si na manifestaci přinesli květiny. Na přípravě a průběhu demonstrace se na žádost studentů nepodílely žádné disidentské organizace, aby představitelé moci nedostali důvod k zakázání či potlačení demonstrace. Většina disidentů se demonstrace nezúčastnila, neboť byla organizována SSM.
Od 8:00 byl dle rozkazu ministra vnitra Františka Kincla vyhlášen mimořádná bezpečnostní akce, která měla udržet toho dne pořádek.

V pátek 17. listopadu se na Albertově sešli studenti pražských vysokých škol. V 15:40 se na Albertově nacházelo přibližně 500 až 600 lidí, ale jejich počet poměrně rychle narůstal nově příchozími. Manifestace začala v 16:00 zpěvem písně Gaudeamus igitur a projevem Martina Klímy z uskupení Nezávislých studentů. Státní bezpečnost odhadovala počet účastníků až na 15 000 lidí, ale další zdroj hovoří o davu až 50 000 lidí. V 16:40 byla tato část manifestace ukončena a pořadatelé vyzvali k pochodu na Vyšehrad ke hrobu Karla Hynka Máchy.

Část lidí chtěla ale směřovat na Václavské náměstí, kam měli původně demonstrující dojít, jak hlásal leták vytištěný k manifestaci. Mezi odhodlanými byl i poručík StB Ludvík Zifčák, který byl později pokládán za mrtvého studenta Martina Šmídla. Na Vyšehrad postupně dorazil dav přibližně 10 000 lidí, kteří zcela zaplnili prostranství před kostelem. V 18:15 byla demonstrace oficiálně ukončena. Od samého začátku demonstrace docházelo ke skandování protikomunistických hesel. Krajský tajemník KSČ Štěpán se u velitelů SNB dožadoval rozehnání demonstrace, avšak nebylo mu vyhověno, neboť se velitelé drželi rozkazu z ministerstva vnitra "nezasahovat". Po skončení oficiální části demonstrace se dav neplánovaně vydal do centra města. Přibližně 5 000 lidí pokračovalo směrem na Karlovo náměstí. Ve snaze zastavit pochod přehradily bezpečnostní složky Vyšehradskou ulici, ale zadní část davu tlačila na předek, čímž došlo k nárůstu paniky a tlaku a policejní kordon byl protržen. Zablokování přístupu do centra zabránily až přivolané posily.

Zadní část průvodu se potom opět dala do pohybu a přes Plaveckou ulici pokračovala v pochodu po nábřeží Vltavy až k Národnímu divadlu.
Velikost davu se odhaduje na 5 až 10 tisíc lidí.
Složky Sboru národní bezpečnosti měly rozkaz zabránit průvodu cestě na Hrad či na Václavské náměstí.
Přibližně v 19:12 přišel rozkaz, že se má dav na vhodném místě zablokovat. Policejní kordon zatarasil Most 1. máje, čímž zabránil davu odbočit směrem na Pražský hrad, demonstrující zahnuli na Národní třídu a pokračovali směrem na Václavské náměstí. V 19:25 byla kordonem přehrazena Národní třída v prostoru Perštýna. Když bylo čelo demonstrace zastaveno, účastníci si sedli na zem před pořádkové jednotky. Dívky začaly spontánně zasunovat za štíty příslušníků pohotovostního pluku květiny. Jelikož se policejní velitelé obávali opakování předchozí situace z Vyšehradské ulice, kdy dav uzávěru obešel, došlo o čtvrt hodiny později k uzavření ulic Mikulandské a Voršilské, a k zablokování ústupu Národní třídou zpět směrem k Národnímu divadlu. Přibližně 10 000 demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Demonstrující pokračovali v pokojné a nenásilné demonstraci za provolávání hesel jako Máme holé ruce. V této části demonstrace byl ještě demonstrantům umožňován jednotlivě volný odchod.
Přibližně ve čtvrt na devět došlo ke změně situace, kdy již nebylo možné obklíčení opustit, a policejní kordon postupující směrem od Národního divadla začal prostor zahušťovat. Pohotovostní pluk veřejné bezpečnosti a Oddíl zvláštního určení (tzv. červené barety) následně začaly demonstrující surově bít obušky. Třebaže byli účastníci demonstrace vyzývání k rozchodu, jediné únikové cesty vedly skrz tzv. "uličky", kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21:20 byla tímto způsobem demonstrace násilně rozptýlena; někteří účastníci byli následně zatčeni a naloženi do připravených autobusů. I po rozehnání demonstrace docházelo ze strany pořádkových jednotek k napadání jednotlivců či skupinek přihlížejících.

Nezávislá lékařská komise později uvedla, že 568 lidí bylo během zásahu zraněno. Část studentů, kterým se podařilo z místa utéci, zamířila do divadel, kde hovořila s herci o policejním zásahu na Národní třídě a projednávání vyhlášení stávky na podporu studentů. Poprvé se zde objevila zpráva o možných mrtvých lidech z řad demonstrujících. Potom přes víkend chodili lidé zapalovat svíčky na Národní třídu, aby uctili památku ostatních lidí, kteří byli během zásahu zraněni. Veřejná bezpečnost nijak nezasáhla…


19.11. ve večerních hodinách se sešli na popud Václava Havla v pražském Černoherním klubu představitelé různých skupin opozice, kde byla založena společná platforma, která dostala název Občanské Fórum. Den potom, 20. 11. vláda odmítla vyjednávat s demonstranty za situace kdy je na ně vyvíjen nátlak skrze stávky. Od toho dne se konaly pokojné největší demonstrace, třeba na Václavském náměstí, kde již v pondělí 20. 11. se sešlo až 100 000 lidí, dle jiných zdrojů až 150 000 lidí, ale také v brně až 40 000 lidí a i v Hradci Králové až 15 000 lidí na Velkém Náměstí. (viz obrázek nahoře) Skoro každý den to vypadalo stejně, plno demonstrujících lidí s plakáty. Do této mohutné stávky se zapojilo až 75% občanů.



Viz. Na obrázku nádvoří fakultní nemocnice v Hradci Králové 27.listopadu 1989.
Jednání funkcionářů KSČ pokračovalo také 26. listopadu. Snažily se najít východisko ze vzniklé krize a reagovat na generální stávku, která se měla konat příštího dne. Pražský primátor vyzval stávkující, aby zachovali provoz veřejné dopravy a služeb. Na Letenské pláni proběhla další masová akce, které se zúčastnilo přes 500 000 lidí. Mezi řečníky vystoupil jak Václav Havel, tak i Ladislav Adamec, který slíbil pokračování v politickém dialogu, ale současně odrazoval od generální stávky, čímž ztratil přízeň demonstrujících. Na závěr demonstrace byl vytvořen lidský řetěz z Letné až k Pražskému hradu.

3. prosince představil Ladislav Adamec novou svoji vládu z 15 komunistů, 1 lidovce, 1 socialisty a 3 nestraníků. Tímto úkonem ukázalo komunistické vedení že zcela nepochopilo situaci, ve které se nacházelo. Lidé již dále nechtěli aby u moci zůstali komunisté a požadovali zcela nové vedení. Taky proti vládě hned vystoupilo Občanské Fórum. Poprvé po dlouhých letech se 4. prosince otevřely hranice pro občany ČSSR, kteří mohli od půlnoci svobodně vycestovat do sousedního Rakouska bez výjezdních doložek či celních prohlášení (během víkendu navštívilo Rakousko až 250 000 lidí). Ohlas veřejnosti na představenou novou vládu na sebe nenechal dlouho čekat a již tento den se konala další masová demonstrace, na které se sešly desetitisíce lidí. Závěrem demonstrace zazpíval Karel Gott s Karlem Krylem státní hymnu. Karel Kryl se mohl vrátit do republiky po 21 letech nucené emigrace. Téhož dne poprvé od 17. listopadu v televizi vystoupil s projevem prezident Gustáv Husák. Na nátlak veřejnosti 7. prosince rezignovala nová federální vláda spolu s premiérem Ladislavem Adamcem a sestavením nové vlády byl pověřen Marián Čalfa na jeho doporučení. I přes jisté výhrady Občanského fóra došlo k jednáním s Čalfou, za předpokladu, že bude ochoten přijmout jejich návrhy na složení budoucího kabinetu. Komunistické vedení současně zbavilo Miloše Jakeše a Miroslava Štěpána členství v komunistické straně pro jejich "hrubé politické chyby". Občanské fórum se 8. prosince definitivně rozhodlo pro kandidaturu Václava Havla na post prezidenta.


10. prosince po 13. hodině komunistický prezident Gustáv Husák jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od nástupu komunistů k moci v únoru 1948, ve které bylo 10 míst KSČ, 7 míst pro nestraníky, 2 místa pro ČSS a 2 místa pro lidovce. Prezident Husák následně oznámil federálnímu shromáždění svoji demisi. StB se již připravovala na změnu režimu, takže začala likvidovat některé citlivé dokumenty v opuštěném lomu nedaleko Plzně. Vzhledem k politickému vývoji v zemi a otevření hranic s Rakouskem předchozího dne se 11. prosince začalo s odstraňováním "železné opony" na hranicích s NSR a Rakouskem. S uvolňováním poměrů v republice se do země začali vracet i někteří emigranti, kteří měli po dlouhé roky uzavřený přístup do vlasti. Například 14. prosince se na návštěvu do ČSSR vydal po 50 letech emigrace významný předválečný továrník Tomáš Baťa, či 27. prosince vydavatel exilového týdeníku Pavel Tigrid. Na mimořádném sjezdu KSČ 21. prosince je rozhodnuto rozpustit lidové milice a 22. prosince byla zrušena pohotovost armády.



Dne 29. prosince 1989 byl ve Vladislavském sále Pražského hradu Václav Havel zvolen prezidentem Československa. Stal se tak po 41 letech prvním nekomunistickým prezidentem. Zajímavostí je, že byl zvolen naprosto jednomyslně i komunistickými poslanci, pro které byl do nedávna politickým nepřítelem. Volba Václava Havla prezidentem republiky ukončila i studentské stávky.
Vzhledem k faktu že občanské fórum převzalo vládu velmi rychle, tak nebylo připraveno zcela převzít výkonnou moc nad státem, a tak muselo přistoupit na kompromisní řešení. Nepodařilo se od moci zcela odstavit komunistický aparát, jelikož opoziční síly neměly dostatek kvalifikovaných lidí. Následkem toho se stalo, že část význačných pozic byla ponechána v rukou komunistů a komunistická strana nebyla oficiálně zakázána jako totalitní. Někteří historikové označují tento stav jako druh politického obchodu Občanského fóra a KSČ, kdy zákaz komunistické strany nebyl prosazen za zvolení Václava Havla do čela státu. Soudí se, že zákaz komunistické strany mohl být vydán po volbách v roce 1990, ale návrh tehdy neprošel. Potom 1.1. 1993 vznikla Česká republika.


SLovo na závěr: Komunismus může být v něčem dobrý a v něčem špatný.... Co myslíte vy? Dám příklad něčeho dobrýho, neutrálního a záporného... Dobré na komunismu bylo že československo bylo samostatné a nezávislé na okolním světě, měli do budoucna rozvojový a výrobní plán a tím prospěrovali, vše vlatně pocházelo z československa.
To neutrální je že tehdy se třeba čekalo fronty na jídlo, ale dnes když si koupíte jídlo, tak vám zase hnije doma, pokud není 100% využité.... Výrobky všeho druhu je dostatek,fronty se už nečkají na výrobky ale na úřadech na papírování.
Záporné je že komunismus neuznával jinou stranu než tu svoji a tyto nepřátelé co byli "jiní" utlačovali, zneužívali a dopoštěli se tím velkých hříchů... Například Jan BaŤa ktrerý začínal podnikat v obuvnictví roku 1918 se úspěšně dařilo a měl velký obdiv u lidí. A podnikal nejen v obuvnictví ale i v dopravě, školství atd... A jak se dostala k moci komunistická vláda v roce 1946, tak jeho podnik zestátnila a zavedla úplně jiný systém. Obnická firma Bata, kterou vlastni Jan BaŤa se zaměřovala n apovtávku západu a dropek východu. Komunisté však vsadili na východ a to ještě výměnným obchodem za surovina, což na konci 80. let vedla k miliardovým dluhám a na začátku 90. let ke krachu.

Řeknětě i vy, jaký máte názor na komunismus a převrat 17. listopadu?!

----------------------------------------------------------------------------------- Připravil : Michaelius
 


3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Anonym Anonym | 15. listopadu 2012 v 20:15 | Reagovat

Konec Komunistům!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.